To vše jsem napsal já, Sinuhet Egypťan, pro sebe sama. Nikoli pro bohy ani pro lidi ani pro zachování svého jména na věky, nýbrž pro sebe sama, ubohého a ztrápeného a pro své srdce, jenž dostalo svou míru plnou.
                                
                                                             Mika Waltari, Egypťan Sinuhet

Omnia vincit amor

16. dubna 2012 v 22:53 | katalyn |  Já a moje svědomí
Manchmal fühle ich mich so böse. Echt böse, es macht mir Spass so eine zu sein. Pervers, ich weiss. In diesen Momenten hasse ich mich, heute zum Beispiel. Habe ein Fehler gemacht und ich wusste es genau in dem Augenblick in denen ich es machte. Ich wusste, es war nicht in Ordnung. Aber ich setzte fort und dann war ich auf IHN böse. Und einen schrecklichen Augenblick machte es mir Spass. Zum kotzen. Ich liebe ihn, so, so schrecklich viel und trotzdem tue ich das, was schlecht ist und niemand kann mich vor mir selbst schätzen oder ihn vor mir. Ich habe so eine Angst, dass ich wirklich böse bin. Bin ich wirklich eine Gute? Was passiert, wenn es sich zeigt, ich habe keine starke weisse Seite und... Kann ich den wen ich liebe zerstören?? Ich habe davon Angst!!!
Wenn ich irgendetwas solches mache, wir hatten heute unsere erste.. Streit??, weiss ich genau, dass ich 'was schlechtes mache. Aber ich kann es nicht stoppen. Ich mache einfach weiter trotz der Schmerz, die ich in seinen Augen sehe. Vileicht möchte ich, er soll so ein Schmerz fühlen genau wie ich, wenn ich das ihm tue. Pervers, ich weiss. Ich muss mit mir leben, auch wenn es manchmal eckelhaft ist. Ich habe keine Entschuldigung dafür. Ganze Nachmittag möchte ich weinen, so einen schlechten Gefühl habe ich. Ich möchte alles, was ich getan hat, zurrücknehmen. Oder zeigen ich bin doch anders! Für mich selbst. Für ihn, damit er weiss, ich bin wertvoll für ihn. Noch immer. Ich weiss, heute war es nur'ne Kleinigkeit. Aber.. ich fühle mich schlecht. Ich will nicht mer böse sein. Omnia vincit amor, ich hoffe es gilt auch für the dark side of Power.
Počet komentářů: 2
 

The hormonal anticonception is evil

23. března 2012 v 0:24 | katalyn |  Já a moje svědomí
Wie komisch klingt Englisch, nach einem Monat in Deutschland. Wie komisch finde ich meine Laune, die sich immer wechselt. Ist von Antibabypillen beeinflusst und ich hasse das. Aber ich esse die, weil ich liebe und mag Sex, so einfach ist es. Für Spass muss man heute bisschen leiden- doof, aber die Realität ist immer hart. Noch gestern fühlte ich mich als totale Null, ich dachte: ich kann nichts ich bin schrecklich ich hasse mich. Wie einfach ändere ich meine Meinung an mich selbst! Heute hatten wir eine Abschiedsfete und es war sehr lustig; wir tanzten ein bisschen und es machte einfach Spass. Wie immer auch. In Prag werde ich wahrscheinlich in die Disco gerne gehen, weil.. Wenn ich tanze, ist es mir ganz egal wie ich aussehe, ob ich besser oder schlimmer tanze, ich tanze für mich selbst, habe mein eigenen Still und das ist alles, was mich interessiert. Natürlich brauche ich gute Freunde- auf diese Stelle will ich Týna bedanken, dass sie immer so lieb ist und Canan, weil mit ihr ist alles ein toller Wurst- in dem besten Sinne.
Ich denke, dass dieser Monat zu schnell vorbei ist, ich sollte es alles noch intenziver geniessen- aber wenn die Zeit läuft, man merkt es gar nicht. Auf der andere Seite freue ich mich schon auf meinen Freund, den ich die ganze Zeit vermisste, aber so ist es halt, wenn man etwas neues kennen lernen möchte, muss einfach raus und trotz es tut sehr weh, muss man es manchmal alleine erreichen. Es tut mir leid, dass ich ihn in Tschechien gelassen habe, aber ich konnte nicht anders. Ich hoffe, dass wir beide uns etwas lernten; mindestens wie man ohne den Anderen umgehen kann. Halt habe hier Skype, aber telefonieren ist voll schwache Kompensation, ich will ihn umfassen und will sich von ihn ficken lassen. Es fehlt mir einfach.
Ich glaube, ich bin germanisiert. Gar nicht stark, aber trotzdem- ein Monat ist schon eine ganze Menge Zeit. Ich will hier bleiben und ich bin Heimatsüchtig. Wie schisofrennisch. Wie immer. Ich bin so eine. Nicht die schönste, nicht die schlauste, aber jetzt ist es mir voll egal. Es kam die Zeit, wenn ich mich wieder liebe. Wegen Tanz. Mit geschlossenen Augen. Taub von Musik sein; toller Wurst. Ich liebe dieser Abend, weil ich zwei Briefe bekam. Einen von IHM einen von Jožka. Ich bin ein Glückskind! Liebe euch alle und gehe schlafen. Bin schön und zufrieden. Cha!
Počet komentářů: 2

Bigsby IV. část

13. března 2012 v 17:26 | katalyn & ninja |  Příběhy
"Ne, Bigsby, jsem dítě lesa, ne selka. Nechtěj dostat víc, než je ti souzeno."
"Ale já nikdy nebudu chtít jinou."
"Pak je mi tě líto. Ale věř že nikdy je dlouhá doba."
"Třeba se zase potkáme!"
"Možná, to nikdo neví."
"Nejsi smutná?"
"Nevím co je smutek, Bigsby. Nevím co je láska k člověku. Znám jenom vášeň, kterou mě muži živí."
"Jak to můžeš říct?"
"Nezlob se na mě."
"Zlobil bych se, kdyby to nebylo tak krásné."
"Měl bys jít Bigsby."
"Proč mě vyháníš?"
"Neptej se. Běž."
"Jsi zlá."
"Možná, to se nedozvíš. Sbohem Bigsby."
Ublíženě se zvedl z lůžka a začal sbírat svršky. Sebral košili a přetáhl si ji přes hlavu, nenamáhal se se šněrováním, zastrčil ji do kalhot a po paměti zapnul sponu na opasku. Plášť si přehodil přes jedno rameno a kývl na pozdrav. Nedostalo se mu odpovědi a tak vyšel ven. Překvapilo ho, jaké je venku světlo a nechápal, proč vychází ze západní a ne z východní strany jak to bylo obvyklé. Pak mu došlo, že to není východ slunce. Vesnice hořela.
Poděšeně sešplhal na zem a rozběhl se lesem. V uších cítil tlukot srdce, nervy měl napjaté k prasknutí a chvílemi se zdálo, že se v běhu nedotýká země. Vyběhl na okraj louky a zůstal bez dechu stát. Krev mu tuhla v žilách při pohledu na rozvrácené opevnění, ohořelé domky a pobité muže a skřety všude okolo. Co ho ale děsilo ze všeho nejvíc bylo ticho, které panovalo všude kolem, nebyl slyšet nářek žen a dětí, Bigsby nezaslechl ani ston raněných. Jen mrtví mlčí, pomyslel si a s pláčem vešel do vesnice.
Přelezl trosky palisády a vydal se uličkou mezi domkem vdovce........... a hospody, narazil na mrtvého hospodského, kterému ze seškvařeného břicha trčel skřetí šíp. Došel na náves, kde na jedné obrovské hromadě ležela ženská a dětská těla; kolem nebyla jediná kapička krve a těla byla přesto voskově bílá, stejně jako vlasy mrtvých byly šedivé a bez života. Skřeti? Pomyslel si Bigsby. Ani omylem, tohle bylo něco mnohem... Nenacházel slova. Navíc cítil, že se mu v blízkosti hromady mrtvol začíná zvedat žaludek, otočil se proto a chtěl vyjít branou ven. Jenže před ní ležela další těla, Bigsby spatřil otce s šípem v krku v tratolišti krve a dva hlídkaře, své dobré kamarády - vrhl se k nim a bušil do nich a zalykal se pláčem.
"Otče vstávej, slyšíš tati? To není pravda, ne, já.." Kde je matka, blesklo mu hlavou. Zdvihl se a spatřil Aniku ležet přímo mezi dřevěnými veřejemi."NEEEEEEEEE! To neeee... To není pravda! Mami, Maminko! Vstávej prosím! Cokoliv jen ne moji rodinu! Ne moji rodinu! Moji rodinu..u..u!" Přerývaně křičel zatímco tiskl matčinu hlavu ke své hrudi. Její krev mu stékala mezi prsty, po nátepnících a kapala na zem před něj kde se mísila s jeho slzami. Nepřítel jí rozbil jako hadrovou panenku, do stříbrných plátů se neznámé ostří zařízlo stejně snadno jako do masa. Matku někdo zřídil stejně jako muže, ostatní ženy zemřely nějak podivně, dunělo mu vzadu v hlavě, zatímco zbytek prostoru zaplnila tmavorudá vlna smutku, bolesti a vzteku. Kde jsou bratři? Jeden visel z dřevěného ochozu a druhého spatřil ležet s rozpáraným břichem na starci, kterého se evidentně pokoušel bránit. Bigsby nebyl schopen ničeho, jeho svět se právě rozpadl na prach. seděl a kýval se ze předu du zádu. Tiskl kolena k sobě jako by ho snad mohla ochránit před realitou jež se tu všude kolem něj rozléhala. Slzy mučivé bolesti duše se mu vedraly násilně do očí a Bigsby se rozplakal nanovo. Obviňoval sebe že odešel, Duhovku že jej svedla, skřety že zaútočili a zase sebe, protože mu bylo jasné že nikdo jiný za to nemůže.
"Co si nalhávám," začal Bigsby mluvit k sobě, "kdybych tu zůstal ležel bych tu mezi mrtvými." Ale to mu přinášelo pramalé uspokojení. Zela v něm díra, připadal si prázdný a neschopný zaplnit tu co chybělo, co mu bylo násilím odňato! Jeho mysl se však celá pokřivila a veškeré zbývající síly upnul na to poslední co mu zbývalo ... touhu po pomstě. Popadl otcův meč a štít a vyběhl z hořících bran vesnice. Strávil hodiny hledáním stop a hodiny jejich sledováním. Nejedl, nepil, neodpočíval. Hlavou se mu honily jen myšlenky na pomstu! Hnal se hustým porostem lesa a nevšímal si ničeho jen stop a cesty před sebou. Kdyby se podíval nad sebe zjistil by, že už svítá, a že stromy mají krásnou barvu. Všiml by si také kamene který ho za chvíli omráčí.
Přidat komentář

Bigsby III. část

13. března 2012 v 16:07 | katalyn & ninja |  Příběhy
Waldertaal spal. Pokojně a sladce, s vědomím, že Bigsby a ostatní muži bdí. Jak naivní dokážou civilisté být, pomyslel si Crepa, když pohnul hlavou a zděšeně si uvědomil, že zaspal, podle přesýpacích hodin měl být už dávno na hlídce. Písek ležel ve spodní baňce, nahoře nezbylo ani zrníčko. Crepa nespokojeně mlaskl. Kde je Bigsby??
"Bigsby? Řekni mi laskavě kde se flákáš," zašeptal do noci, očekávaje, že se mu dostane okamžité odpovědi. Noc však mlčela lhostejně dál a když se Crepa postavil, viděl že po hlídkaři se slehla zem. Udělal několik kroků po ochozu palisády tam a zase zpět, překvapením a bezradností bez sebe. Zamlaskal. Pro opuštění pozice by Bigsby musel mít dobrý důvod. Crepa jich znal několik, ale většina z nich úzce souvisela s poplachem a rvačkou. Skřeti, vlci, obři, šílení trpaslíci, kterým černokněžník zatopil chodby, černokněžník sám a nebo ženská. Ženská. Poválel to slovo na jazyku, ale pak se té myšlence zasmál- Bigsby neměl na holky čas a jak se zdálo, ani náladu. Tak co se k sakru mohlo stát??? Crepa nebyl rozčílen jen kvůli tomu, že ho ten mameluk nechal zaspat a fláká se búhvíkde, starost mu začal dělat i systém hlídkování, který se mu zatím vždy zdál bezchybný.
Celá palisáda byla vylepšena ochozem, na níž hlídkoval Bigsby s Crepou a dalšími muži. Protože jich nikdy nebylo dost, měli čtyři pevná stanoviště na jihu, severu, západě a východě, kde hlídkovali po dvojicích. Když chtěla jedna dvojice o něčem zpravit druhou za normálních okolností, šel vždy jeden hlídkař na kýžené stanoviště a tam komunikoval. Při útoku se spustil klasický poplach; na každé straně byla trubka a hlásnice, nic neobvyklého. Tenhle systém byl možná podivný, ale vždycky fungoval, a protože vesnice nemohla postrádat nikdy víc hlídkařů něž osm najednou, zůstávalo při něm. Problém ovšem nastal ve chvíli, kdy idiot Bigsby zmizel. Crepa nemohl volat přes celou vesnici a ani nemohl opustit stanoviště, protože co kdyby se z lesa vyřítily hordy nepřátel právě ve chvíli, kdy by byl na opačné straně?? Kamenem po kolezích hodit nemohl, protože palisáda byla dřevěná a slézt dolů a nahoru bylo nemyslitelné. Mlask. Pak ho napadlo vyslat klepaný signál k ostatním a doufat, že pochopí. Poklekl a jílcem meče začal bušit do ochozu. Stráž na východě a západě se otočila, ale sehnutého Crepu neviděla. Místo na Crepu se jí naskytl pohled na zápalný šíp, který vyletěl z lesa.
Dopadl na střechu domku vdovce ........, který se právě probudil a chystal se pomodlit za svou nebohou Púd. Místo toho však stěží stačil vyběhnout ven, protože dům se během vteřiny stal ohnivým peklem. Zazněly trubky, hlídka se rozječela a za během chvilky začali na palisádu vybíhat polonazí rozespalí muži s meči, luky a šípy, někteří stačili popadnout i kopí, jeden se spletl a přinesl si koště, které teď rozzlobeně hodil do tmy a ukázalo se, že trefil, protože z temnoty se ozvala kletba a okamžik nato vyletěla další sprška šípů. Stráž se marně pokoušela muže organizovat, protože ač byli zběhlí v šermu a lukostřelbě, disciplína vojáků jim byla cizí. Každý střílel jak chtěl a kam chtěl a Crepa se marně snažil hulákat velitelským barytonem, jako to v podobných případech dělal Bigsby.
"Kde je Bigsby??" Zavolal na Crepu hlídkař z jižního posedu. Mlasknutí tentokrát provázela kletba. Jak to má k sakru vědět? Pokrčil rameny a zaječel: "copak vim? Hleď si svýho, pak ho pověsíme do průvanu!"
"Hej ty, přestaň ty šípy mrskat nazdařbůh, lítají přece z lesa, ne z louky!" Začal kybicovat mladíka, který s hrůzou zíral na opačnou stranu než ostatní a pálil jeden šíp za druhým.
"Ale Crepo, tam jsou, tam jdou, oni nesou-"
"Cože?" Otočil se za chlapcovým ukazovákem a a spatřil už jen poslední členy tiché a obrovské skřetí tlupy, která směřovala k bráně. Zatraceně!
"Brána, brána, jsou před branou!!" Volal nesťastně Crepa, protože mu bylo jasné, že rozdělený útok nemohou přestát. Reakce vesničanů byly příliš pomalé a ustrašené, bránili sice vlastní půdu, ale bez velitele to nemělo smysl. Skupinka třiceti mužů se shormáždila před bránou, meče napřažené, oči na stopkách. Kdesi plakalo děcko, ozýval se nářek žen a stařen. Všechny si je přeměřil.
Davem shromážděných se protlačila Anika. Na sobě měla blyštivou zbroj, dlouhé vlasy schované pod límcem a v ruce držela luk, u pasu měla zavěšenou krátkou dýku. Vypadala vyděšeně.
"Crepo kde je Bigsby??"
"Copak já vím? Nejsem jeho matka!"
Anika sebou bolestně cukla: "ale já ano, nikde jsem ho neviděla, zatraceně kde vězí, když je ho tu třeba?"
"A já jeho otec!" Ozval se Bigsby senior jež se náhle objevil v ocelové přilbě a zelenkavé kožené zbroji s dlouhým mečem taseným v pravici a širokým železným štítem.
V davu kdosi vyštěkl: "Mlčte! Bigsby pláchnul, to je jasný. A co tu vlastně děláte? Běžte k ostatním a tuhle parádu si nechte na masopust. Tohle je práce pro mladý mužský!"
Crepa se neklidně ošil. Věděl že oba jsou velice zdatní šermíři, avšak teď nebyl čas na řeči které nikam nevedou.
Zaduněl první úder beranidla.
"Slyšíte plakat vaše ženy? Bojíte-li se, jak se asi musí bát vaše děti? Tohle je naše země, náš kraj, my jsme tu doma, bojujeme za náš svět a oni nemají právo nám ho vzít! My jsme tu krví vykoupili půdu, tohle místo jsme ze země vydupali my a nedáme si ho vzít! Budete bojovat spolu se mnou abychom ubránili co milujeme a pro co žijeme?"
"Budeme!"
Další rána dopadla na dubovou bránu.
"Ubráníme Waldertaal nebo padneme do jednoho, jiná cesta není!"
"Není!"
Beranidlo se potřetí zakouslo do dřeva.
"Dáme zemi pocítit, jak chutná skřetí krev!"
"Anooo!"
S posledním slovem dopadlo beranidlo počtvrté na dřevěnou bránu, která se s třeskotem rozlomila a do vesnice vpadlo zlo.
Nejdřív se nedělo nic. Prostor vyvrácenou bránou zel prázdnotou a venku bylo mrtvé ticho. Podezřele mrtvé. Crepa si dodal odvahu a vyšel ven. Nebylo tam nic než hromada mrtvých skřetů, kteří měli na tvářích napsáno jediné- podraz. Napjatý jak struna postupoval pomaličku dál, ale stále byl klid. Jako přes tlusté sklo doléhaly ke Crepovy výkřiky mužů, kteří stále sváděli bitvu s lukostřelci v lese. Pak všechno na okamžik ustalo. Jedno mrknutí lidského oka trval nebeský klid a Crepa tušil, že se blíží něco strašného. Vzápětí obloha potemněla bouřkovým mračnem, zahřmělo a hlídkaře povalila na zem první vlna nemrtvých, kteří se vyvalili z temnoty. Byli němí, hluší a nenávistní ke všemu živému a slepě poslušní svému pánu, který neviděn kráčel hrdě za nimi.
Anika zakřičela jako harpyje a vrhla se na masu zrůd. Její zuřivost byla ohromující takže zrůdy zaváhaly a ona mohla sekat a bodat v ohromujících vzorcích do prvních řad tak rychle a silně, jak jen jí to svaly dovolily. Vesničané následovali jejího příkladu v čele s jejím mužem a dopadli jako kladivo na hordy nemrtvých. V nastalé řeži bylo těžke se orientovat a nemrtví stále přibývali, dokonce mrtví vesničané se zachvíli připojili k jejich řadám. Anika s Bigsbym stáli zády k sobě a v úzkém kruhu odráželi útoky a hromady mrtvol se vršily kolem nich tak, že nemrtví museli přelézat tyto hromady. Najednou však bloudilý šíp zasáhl do krku Bigsbyho seniora, ten poklekl a padl k zemi mrtvý než se země dotkl. Anika otřesená skonem jejího muže se sklonila k němu a oči se jí zalily slzami. Bitevní pole prořízl zvuk tak hrozný, že i nemrtví poodstoupili. Byl to zvuk zmučené duše jež přišla o milovanou osobu. Oči zalité slzami se zbarvily do ruda a zvedl se vítr, Anika povstala a pohlédla na hordy nemrtvých. Ze samého nitra se živen hněvem Anice vydral zvuk tak strašlivý že na koho narazil toho roztrhl. Anika padla na zem vyčerpána a umírala.Chvíli byl klid pak se nemrtví pohli vpřed, utopili Aniku ve své mase a po dlouhém vyčerpávajícím boji přemohl všechny obránce, kteří jěště stáli na nohou.
Náves, kde se shromáždily ženy s dětmi v obraném kruhu, se stala jediným živoucím ostrůvkem v mrtvolné hmotě. Nekromant předstoupil a ovíván svými nejmilejšími stvůrami pronesl:
"Jste krásné a plodné a já jsem mocný. Pojďte se mnou do mé říše, která vzkvétá. Tady je život u konce a já potřebuji syna. Mé ratolesti nemohou osiřet, slíbil jsem jim, že se o něm postarám. Pojďte se mnou a budete si dobře žít."
"Nikdy!" Pohodila plavou hlavou šenkýřka.
"Pojďte se mnou a já vás ušetřím."
"Nikdy! Táhni zmetku!"
"Pojďte se mnou a já ušetřím vaše děti.
Ženy se sevřely ještě pevněji a vzpurně se chytily za ruce.
"Z našich dětí nebudou bastardi!"
"Nechám je svobodně odejít."
"Lžeš."
"Ano." Nekromant pokrčil rameny a dal nemrtvým pokyn. Zatraceně, proč jsou všechny tak tvrdohlavé? Podle staré věštby potřeboval jednu jedinou ženu, která by s ním ze své vůle strávila noc a zajistila mu tak potomka, do kterého by mohl přenést svoji duši ze stárnoucího těla. Ale zdálo se, že taková pod sluncem není. Že by na to měl jít poněkud jinak ho ani ve snu nenapadlo.
"Zabte je," dodal, aby ženy věděly, jak za svou nevděčnost a vzpurnost zaplatí.
"Děti první."
Počet komentářů: 3

Bigsby II. část

11. března 2012 v 22:41 | katalyn |  Příběhy
Natištění těsně na sebe se svalili na postel. Pravou nohu mu obtočila kolem stehna a natiskla svůj klín na jeho, rukama se pohladila po ňadrech a nechala ho dobývat se jí do výstřihu, když rozvolnil zlatavé šněrování a stáhl jí šaty z ramenou, položila se na postel, přitáhla si jeho tvář k ústům a nechala ho, aby jí po vzedmuté pokožce ňader přejížděl nedočkavýma rukama.
Vytrhl se jí z objetí a sledem polibků a ochutnávání jazykem sestupoval po Duhovčině vroucí kůži níž, na bradu a krk, tváří jí přejel po klíčních kostech, vychutnávaje každý milimetr její kůže, a skončil u levé bradavky, tvrdé jako rubín a právě tak barevné. Ochutnal ji celou plochou jazyka a pak se na ni přisál a dráždil ji a dráždil, dokud její pleť nachově nepulzovala. Pak ji svlékl celou, vyloupl ji z modré látky jako čerstvý lusk a fascinovaně zíral na oblé boky, blahobytné břicho, nádherná stehna a útlý pas, to všechno potažené sametovou, heboučkou kůží.
"Jsi nádherná," zašeptal a ponořil jí hlavu do klína.
Samolibě se usmála a nechala ho vášnivě se jí věnovat aby ho vzápětí odměnila záplavou sladké vlhkosti. Těsně před vrcholem se odtáhl a chtěl ji poškádlit nečinností, ale ona mu stehny sevřela hlavu a přinutila ho dovést co začal až do slastného konce, zasténala blahem a přitáhla si ho k sobě.
Leželi teď nalepeni jeden na druhém, ona se mu otevřela a on do ní nadšeně vnikl, v duchu se radujíc jako malý chlapec, protože Duhovčino lůno bylo těsné a horké a on si představil, jaké by to asi bylo kdyby s ní takhle mohl zůstat spojen na věky. Potom ucítil její horký dech na ušním lalůčku a husí kůže mu naskočila po celém těle, pronikl do ní hlouběji a prudce, až poskočila na pokrývkách a zapředla jako kočka.
Zaťala mu prsty do zad a otevřela se ještě víc, on byl najednou tak hluboko, že nevěřila, že by to bylo kdy možné, chytila se ho tedy pevně a nechala se unášet vášní, kterou jí přinášely jeho čím dál tím rychlejší přírazy.
Pevně ji uchopil a zvedl se s ní z postele, přirazil ji ke stěně a tam dokončil co začal, vyvrcholili oba naráz, Duhovčina kůže na několik okamžiků zčernala a společně vykřikli slastí a zhroutili se tam, kde Bigsby očekával ebenovou podlahu. Místo ní je uvítala medvědí kožešina, která je objala a přenesla na lože. Neměl sílu divit se.
Ležel klidně na zádech, pravou ruku za hlavou, levou obtočenou kolem Duhovčina vyčerpaného, rozkošnického těla. Pohladil ji konečky prstů po zátylku a pokračoval po páteři až k hýždím, které jemně stiskl. Zárověň sklonil hlavu a políbil ji do vlasů. Pozvedla k němu hlavu a zdvihla obočí, v oči jí hrály. Sklouzla mu ke klínu a několika dotyky jazyka mu způsobila dokonalou erekci. Překvapeně vzdychl a nechal si líbit všechno, co mu prováděla a vychutnával si zběsilé pulzování krve tělem. Vydráždila ho do netušených oblastí slasti, sténal a zatínal prsty do kožešiny a nakonec jí vyvrcholil do úst, zmučen rozkoší a vědomím pomíjivosti okamžiku.
Přitulila se k němu a nechala ho aby ji hladil a rozmazloval, nyní ve vší přátelské a vděčné počestnosti, zahrnul ji kožešinami a hladil ji po vlasech, neschopen slova nebo výrazu.
"Překvapen a spokojen?"
"Velmi, jenom bych rád věděl.."
"Není ti to souzeno, ne dnes můj milý Bigsby. Užívej si chvíle, kterou tu se mnou můžeš sdílet. Buď rád, že to bylo tak krásné."
Chvíli jenom tak leželi, hřáli se jeden o druhého a bylo jim dobře. Duhovka se na Bigsbyho usmívala a ten viděl, že má vlahé, laní oči ukryté ve světle tyrkysových víčkách, pleť zase nabyla jiné barvy. Sevřel ji v náruči a políbil na čelo.
"Budeš moje žena, Duhovko?
Počet komentářů: 4

Bigsby I. část

11. března 2012 v 17:29 | katalyn |  Příběhy
Temná noc uprostřed hvozdu. Horká pára ze zřídel pod skálou se valila řídkým podrostem a dusila zbylou parodii na mech, kapradí a přeslíčky. Sovy se dýchavičně pokoušely o houkání, aby se nad úsvitem mohly pářit, ale byly lapeny v prastarém, zlomyslném lese, který nikomu nepřál potěchu. Na špičky korun dopadlo měsíční světlo, nebesa se smilovala nad obyvateli zelené masy. Ve vrcholcích stromů cosi zlatavě pableskovalo, pohupovalo se a zvučelo. Pod měsíčním svitem záře sílila a hutněla, les se náhle naplnil libou, žádoucí vůní. Stromy se zatetelily. Nastal opět ONEN čas? Nedůvěřivě zavrzaly větvemi a čekaly. Stromy obvykle čekají.
Do nedalekého údolí, zařízlého do vrchů hvozdu, vklínil kdysi člověk vesnici. Nebyla ani malá, ani velká, lepší než mnohé incestní osady vysoko v horách. Vedla skrze ni stará obchodní stezka, jediná bezpečná na této straně lesa. Z ní žilo zdejší obyvatelstvo, pár statných mužů zvyklých táhnout pluh místo dobytka, svalnaté, silné ženy rodící kudrnaté, krásné děti a několik starců a stařen, kteří pokud nezemřeli hanbou že jsou staří, žili dlouho a učili mladé jak se bít se světem. Byli samostatní, v dobách válek svalili na cestu kamení, svedli na ni jeden z mnoha pramenů prýštících z kopců, vyslali dva statné muže do boje a starali se o své. Měli pevná pravidla a pomocnou ruku pro sousedy.
Tak tomu bylo po mnoho generací, řád světa byl jasný a člověk ho přijímal se vším co k němu patřilo. Změnu ale přinesly poslední desítky let. Přišli skřeti. Mnoho skřetů. Vystoupali po staré cestě vhůru, zpustošili vesnici Waldertaal a pokračovali do lesa. Nevraceli se a lidé se oklepali z nočních můr. Za rok však z lesa vyrazily prasatům podobné nestvůry, které si skřeti v lese podmanili a nájezd se opakoval. Zemřelo mnoho dětí a žen, muži byli v odporné ironii ušetřeni.
Bylo nutno přizpůsobit se chodu světa, jako to udělali už tolikrát. Svět se stal horším, než ho znali předkové předků.
Dospělí muži vyrazili hledat nové ženy, neboť kým je muž bez své ženy? Vraceli se a přiváděli mladou, krásnou krev do údolí. Nejmladší z vesnice se vydali do nížin k jezerům naučit se od elfů kovářskému umění, doufaje, že světlí elfové ještě nepotemněli. Vrátilo se jich jen málo, lépe řečeno dva a jeden zemřel za nejasných okolností. Dva kováři v tak malé vsi nedělají dobrotu.
Kovář který zůstal se jmenoval Bigsby. Z jezerního kraje si přivedl mladou, těhotnou ženu Aniku. Nikdo nikdy neměl odvahu zeptat se, ale všichni měli za to, že Anika je elfka, nebo aspoň nějaká elfí směska, protože měla zlatavou pleť, medové vlasy spletené do ohromného uzlu, který se nikdy neuvolnil ani nerozcuchal a když zpívala, stromy kvetly. Kromě své něžné stránky však byla zdatná bojovnice a skvělá zbrojířka, což všechny utvrdilo v domnění, že elfové jsou podivný, mírně zvrácený národ. Ženy mají být silné, ale závislé. Vše ostatní je nebezpečné.
Anika taková nebyla. Všechny děti učila šermovat ona, naučila to ostatně i Bigsbyho, ale o tom ve Waldertaalu nikdy nemluvili. Bigsbymu povila tři syny a jednu dceru, Rózu, nežnou a pěvecky nadanou po matce. Nejstaršího syna pojmenoval Bigsby po sobě další dva se jmenovali...... Narodil se na jaře pětistého roku za bouřlivé noci a blesky, které té noci křižovaly oblohu, byly nachové.
Bigsby mladší byl odjakživa velké dítě. Aniku jeho porod málem zabil, ale protože si její muž dokázal vybrat dobrou ženu, zotavila se, aby synka mohla naučit všemu důležitému. Vzdor své velikosti nebyl Bigsby hloupý, mluvil matčinou Jezerní řečí a otcovou lesní Obecninou, znal mnoho příběhů o králích a jejich poddaných zpíval o nich rád vlastní písně a ještě raději bojoval proti jejich pomyslným nepřátelům, které Anika vykreslovala v nejhrůznějších podobách. Bigsby neměl strach. Ne ze skřetů a obrů, ti se dali zabít. Z čeho měl strach ještě nezjistil, ale tušil, že to nepotrvá dlouho.
Když mu bylo dvacet let, přidal se k několika mužům, kteří bránili vesnici. Rodina si to mohla dovolit, madší bratři pracovali každý za čtyři, ale dobrý bojovník byl jen Bigsby. Společně s ostatními z hlíkdy vybudovali kolem vesnice dřevěné opevnění, les a zvěř byli neklidní, poutníků procházejících vsí ubylo. Lidé v podvědomém očekávání sunsdali ze stěn meče a nabrousili jejich ostří. Mysleli si, že jsou připraveni.
Nyní seděl Bigsby na hlídce, shlížel z posedu na Waldertaal a byl spokojen sám se sebou, šťastný, že má místo ve světě. Zdálo se, že dnes v noci opravdu všichni spí. Obvyklí ponocníci vdovec...... modlící se dlouho do noci za ženu a novomanželé ....... a ........ usilující každou noc o syna byli zticha a tak Bigsbyho siluetu nerušilo docela nic. Obloha byla zatažená, měsíc se ani nenamáhal prorazit skrz mračna. Najednou se ale zvedl nezvykle silný vítr a mraky se přeci jen maličko rozestoupily, stříbřité paprsky se protáhly vzniklou mezerou a dopadly na koruny stromů v hvozdu. Bigsby s úžasem sledoval, jak koruny buků zlatavě září a zdálo se mu, že slyší kovové klinkání a jakousi vábivou melodii. Poškrábal se na hlavě a vstal, natáhl se za zvukem, ale neslyšel, ani neviděl o nic víc než předtím. Podíval se dolů a vida že nikde nečíhá žádný skřet, slezl po žebříku a obezřetně se vydal k lesu.
Tráva byla vlhká a stébla při přelomení vydávala nezvyklou vůni. Bigsby pokračoval až mezi první stromy a tam se zarazil. Sám do lesa v noci? Nebezpečné. Kdo ví, co se tam nahoře skrývá. No ale právě proto! Od toho je v hlídce, aby zkoumal, co se kde skrývá, k tomu byl vychován. Navíc nic, co se je už z dálky krásné, nemůže být zblízka zlé, určitě ne. Kdby ano, měl by tušení, ostatně jako vždycky. Zahalil se úžeji do pláště a zjistil, že do cinkání se teď přidal flétnový hlas. Zpěv se nesl tmou a mladík zvědavě vyrazil. Les ho obklopil, dýchal na něj mokrým horkým dechem a voněl po listí, smůle, mechu a ještě po něčem, co Bigsby neznal, ale zdálo se mu to úžasné. Vešel na stříbřitě orosenou mýtinu, mlha mu sahala po kolena a on se cítil báječně.
"Tohle je lůno země," pomyslel si. Poklekl a pohladil mech, který byl nezvykle hebký a poddajný, přitiskl k němu tvář a on ho laskal a konejšil. Zpěv sílil a Bigsby jen nerad opouštěl mýtinku, která se zdála skýtat tolik rozkoše. Za okamžik však dorazil ke skupince stromů, z nichž se linul onen libý zvuk a podivný zlatá záře. Pohlédl vzůhu a viděl, že na stromech visí spleť zlatobílých kokonů, které jsou vzájemně propojeny tunely, větvemi a visutými lávkami. To ho překvapilo. Nebyl si vědom takových obyvatel lesa, kteří by žili v korunách stromů po tomto způsobu.
"Hej, kdo je tam?" Zavolal nahoru. Odpovědí mu byl jen zpěv, smích a tlumené vzdechy a všechno dohromady to znělo radostně a jásavě.
"Pojď nahoru Bigsby, čekám tu na tebe!!" Zavolala na něj ženská silueta, která se objevila v jednom kokonu. Současně mu shodila svazek tmavě zeleného lana, po kterém začal okamžitě šplhat. Hlas byl sladký a zněl uvnitř Bigsbyho i všude kolem něj. Když se vyhoupl na větev pod kokonem, zůstal stát s otevřenými ústy.
Ve vchodu do kokonového příbytku stála mladá žena útlé postavy. Vlasy měla sepnuté do ledabylého drdolu, blýskala po Bigsbym temnýma očima a přes ramena měla přehozen zlatý plášť. Stála ke světlu zády, takže jí nebylo vidět do tváře.
"Těšila jsem se, až mě navštívíš, vojáku," řekla mazlivě a vešla do pokoje. Bigsby se zamračil a odpověděl:
"Ale já nejsem voják, jsem.."
"Já vím kdo jsi, ale nevím, jestli náhodou voják nebudeš. Říkám ti tak pro jistotu. A proto, že je to vzrušující." Zapředlo tajuplné stvoření z nitra doupěte. Bigsby se zhluboka nadechl a vkročil do kokonu.
Ukázalo se, že vnější slupka obydlí je naprosto zavádějící; jak velikostí, tak tvarem. Ocitl se v okrouhlé, třicet stop dlouhé síni. Stěny a strop byly perleťové a podlaha ebenová, složená z drobných úlomků dřeva sesazených k sobě. Místnost neměla okna, ale bylo v ní světlo, zlatavě mléčná záře vycházela odnikud a nikam se zase ztrácela. Nebyl zde nábytek, jenom velké lůžko, Bigsbyho rodina by se na něm pohodlně vyspala celá, pokryté kožešinami a jemnými látkami. Tajemná k němu stála zády a zdálo se, že si rozpíná plášť.
"Je tu horko, že?" Pravila jako by nic a nechala drahou látku spadnout na podlahu. Bigsby oněměl. Kůže podivné cizinky byla žlutooranžová, neustále měnila barvu; pomaličku tmavla. Větší část neznámé halila temně modrá říza, díky níž odhalené kousky kůže zářily stonásobně jasněji, než jindy. Pomalu se k němu otočila. Bigsby zkameněl.
"Kdo jsi cizinko," vypravil ze sebe rozechvěle. Dívka naklonila sličnou tvá na stranu, aby si mladíka dobře prohlédla. Líbily se jí jeho ostré rysy, plavé trčící vlasy a pronikavě modré oči, které ji hltaly v plných doušcích.
"Jsem Duhovka. Neznáš můj lid? Jsme děti lesa, z něho se rodíme, do něj se zase vracíme. Cestujeme hvozdem nazdařbůh, těšíme a budíme stromy." Zamávala řasami a přistoupila k Bigsbymu blíž, tak, aby ucítil její vůni, kerá byla omamnější než vše, co doposud cítil. Natáhla ohni podobnou ruku a pohladila ho po tváři.
"Žijeme z mála, jsme skromný a mírumilovný národ. Nemusíš se mě bát." Usmála se kouzelně.
"Jak- jakto že je tvůj dům větší než se zdálo?"
"Ne vše je takové, jaké se ti jeví mladý bojovníku. Vítej v neskutečnu," zašeptala a přitiskla se k Bigsbymu. Cítil její pevné, pružné tělo a věděl co oba chtějí, pohladil Duhovku po zádech a hýždích a usmál se, když její pleť zrudla do krvava.
"Proč já, malá ještěrko?" Zeptal se mezi dvěma polibky.
"Protože jsi nejlepší, Bigsby." Dostalo se mu odpovědi.
Počet komentářů: 3

Další články