Začít znovu
4. listopadu 2011 v 14:42 | katalyn
|
Já a moje svědomí
Už ani nevím, co jsem sem naposledy psala. Lhostejné. Světe věz, že jsem s ninjou. A je to báječné.
Báječné. Moje oblíbené slovo, které požívám tak často, že skoro ztrácí význam. Stává se z něj jakýsi laciný prostředek konstatování. Nechutné.
Skoro tak jako podzim za oknem. Je půl třetí a v parku se šeří. Zlaté listy šednou, připodobňují se betonu pod nimi. Je to tak smutné. Další prázdná, nesmyslná fráze. Vlastně nesnáším podzim. Lhostejno kde, na chatě je to snad ještě depresivnější, vidět, cítit jak umírá moje zem. Umírat s ní. Hrabat trávu a větvičky, rvát zemi pokožku z tváře, někdy se mi to zdá tak barbarské...
Chtěla jsem říci, že ho miluji. Ať to všichni vědí. Nebo naopak nikdo? Někdy mám sto chutí poslat všechny do háje, zírají, diví se jako bychom byli marťani, jenže v zápětí přijde jakási zvrácená radost z toho, že to ostatním nepřijde normální, otevřeně si přiznejme, že pocit výjimečnosti je opojný. Užívám si. Ten, kdo nechápe proč, jako by byl slepý.
Dám vám dobrou radu. Zvedejte balvany. Nikdy nevíte, pod kterým bude poklad.
Pod křemíkovou lampou
24. srpna 2011 v 19:49 | katalyn
|
Obrázky a pár slov k tomu
Po dlouhé době nějaké fotky. Fotila jsem je já, v noci, osvětlení křemíková lampa. Vyšlo z toho celkem zajímavé světlo, tak se všichni kochejte. Foťák- tátova zrcadlovka.
Salome, pláčeš?
22. srpna 2011 v 20:28 | katalyn
|
Já a moje svědomí
Jsem si vědoma toho, že umění se odemě v poslední době příliš očekávat nedá. Smiřte se s tím, vážení. Pozoruji na sobě poslední doubou jisté změny.
K všeobecnému zármutku nám uhynula váha, tudíž nemohu uspokojivě komentovat svá povyrostlá ňadra (ano vážení, mám béčka!) ani zadek a stehna, která si dovolují tvářit se- zatím sice nesměle- jako ženská. Dějou se se mnou neskutečné věci o nichž bych nikdy nečekala, že se jich dočkám. Mám z nich částečně radost a částečně jsem znepokojena. Jsem strašně rozežraná, když mám fyzické vydání, sežeru na co přijdu. Protože jsem byla zvyklá, že to se mnou nic nedělá. No teď evidentně začalo. ALE! nemám z to deprese, proti vykrmení nic nemám, ty kosti na různých částech mého spanilého těla už byly nudné. Typla bych, že mám tak 50- 52 kilo, to by mi přišlo přijatelné. Ale nestanovujme hranice podle našich zakomplexovaných názorů. Ano, plural majestatis, slyšíte dobře.
Po celkem dlouhém dumání jsem totiž přišla na mnoho zajímavých věcí. Možná jsem k nim dospěla i proto, že jsem vypadla z kolektivu těch závistivých slepic a dojnic, které do člověka tělocvik co tělocvik hustí, jak je on sám, nebo jeho kamarádky hubený, tlustý, malý, velký. Paradox ovšem je, že já jsem měla tři roky za přítele nejhodnější stvoření pod sluncem. Kdybychom se viděli denně, třeba by to bylo jinak, ale zůstává ten fakt, že mě měl rád s chlapeckou postavou, nedokonalou pletí a já nevím čím vším, co ty takzvané odbornice na krásu dvacet čtyři hodin denně pomlouvají.
Ale abych se dostala k jádru věci. Seru na tyhle slepice. Totálně. Vlado do mě kdoví jak dlouho hustil, že jsem hezká a že si mám věřit a celkově mě povzbuzoval. Když jsme byli spolu, tak mi na tom ani tolik nezáleželo, prostě bylo důležité, že se líbím jemu (snad mi promine ty nalakované nehty) a nijak jsem necítila potřebu sama sebe přesvědčovat o tom, že jsem kus pěkné baby.
No jenže to je teď pryč. Lhostejno co se stalo, jsem teď sama. Cítím se tak nahá, jako snad nikdy. Ale z nějakého důvodu se za tu nahotu naprosto nestydím. (jako bych se někdy styděla, slečna exhibicionistka) Z doby našeho chození si asi ve výsledku opravdu odnesu zvýšené sebevědomí a (snad) i schopnost přistupovat k mužům jinak. Toho koření se, slepého obdivu a všeho nevyrovnaného bylo dost (vím, že to po mně nikdy nikdo nechtěl a není to nic než můj vlastní přístup k věci) a možná nastal čas být jednoduše krásná i sama pro sebe. Tohle nejspíš potrvá do doby, kdy se znova zamiluju až po uši. Ale třeba si tuhle náladu budu pamatovat a budu... maličko jiná. Lepší?
Vidíte jak mluvím? Sama bych se v tom nepoznala, nebudu lhát, že je všechno za mnou, že je mi u srdce lehce, ale věci jsou jak jsou a budou jak budou a já bych ráda, aby se děly tak, jak si budu přát. Nebo aspoň rámcově. Asi je to naivní, jenomže já jsem stará naivka, to všichni víme. Nevadí.
Vladovi bych chtěla poslat pusu za všechno, co se mnou za tu dobu provedl. Vděčím mu za mnohé otevření očí v mnoha směrech, za prolomení bariér, které bych sama jenom těžko zdolávala. Jak už jsem řekla, nelituju ničeho a ikdyž mi bylo občas smutno, mám báječné vzpomínky. Ty nejlepší. Dokázal jsi mi opravdu otevřít oči a mě to teší.
Ostatní mi ty oči otevřeli taky, ale to už je jiná pohádka. Teď je čas jít spát.
End of an era
9. srpna 2011 v 12:36 | katalyn
|
Já a moje svědomí
Zkusíme to každý sám. Moje slova. Moje vůle. Moje hloupost? Kéž by byl někdo, kdo by mi mohl říct, jestli to tak má být. Myslela jsem, že se mi uleví. Že to přejdu s lehkým srdcem. Místo toho mám dojem, že kamkoli jdu, tam za mnou zůstává měsíční krajina.
Kdysi dávno jsem si myslela, že přestojím všechno, abych se jednou mohla stát oficiální, plnohodnotnou přítelkyní. Ne pro něj, ale pro ostatní. Jako kdyby na nich záleželo. Ukázalo se, že moje vůle není taková, nemám na to koule, být pořád bez tebe, jednoduše řečeno. Zaklínadlo "trpělivost nosí růže" už nefunguje. Prostě je to pryč.
Nelituji ničeho. Je ne regrette rien. Stojím si za každou vteřinou, kdy jsme byli dva. Jsi tu vždycky, když tě potřebuji. Potíž je, že víc virtuálně, než fyzicky. Ach jo.
Moc si přeju, abys na mě nezanevřel. Ikdyž na to máš plné právo- stala se ze mě rozmarná žena. Nehodlám být příliš patetická. Nic co jsem řekla a říkám, nemyslím lehkovážně. Natolik jsem dospěla, abych poznala závažnost svých slov.
Pořád tě mám ráda. Vždycky budu. Natolik se známe, že není možné přes noc zapomenout. A taky není důvod.
Nebudu říkat, co máš dělat ty, nebo já. Je to pryč, čas probudit se z diskotéky, jak říká N. Byla báječná.
Trošku cajdák, ale stojí za to.
Osadní děti
18. července 2011 v 1:56 | katalyn
|
Myšlenkování
Nápad mám v hlavě od našeho výletu do Benešova. Nekamenujte mě prosím. Nejsem pokrytec. Jen občas potřebuji lítat u potoka a nechat na sebe lít vodu z kýblu. Každý z nás to potřebuje. Ještě nejsme dospělí.
Jak se máš Katalyn?
18. července 2011 v 0:35 | katalyn
|
Já a moje svědomí
Dobře. Řeknu to takhle jednoduše, abyste mohli mezi řádky číst tu tisícovku odstínů, vibrací a všeho, co tam budete chtít číst.Volno jsem potřebovala. Byla by lež říkat, že ne. Les mi hodně pomohl. Pomáhá. Ikdyž už není. Je tam něco, co mi říká, kdo jsem. Co jsem. Cítím zemi pod nohama, jako Tonička Bolavá. A vůbec nepřeháním. Možná je to i těmi lidmi, kteří mě znají od narození, k nimž mám důvěru, které mám ráda. Ne všechny, samozřejmě. Od toho se tomuto místu říká svět.
Čtu si různé knihy. Z různých období, z různých kde a kdy. Velkým obloukem se vracím k Temné věži. Opět. Předevčírem jsem si do půl čtvrté do rána četla 'Salem's Lot. Tohle by si měly přečíst všechny vyznavačky S. Meyerové. Pochopily by. Krom toho mírně onanuji nad Dantem, Komedie je báječná, ach Beatrice! Toužím po takové lásce. A aby se neřeklo, dávám si náskok do dalšího roku- Hrozny hněvu. Mírná až těžká deprese. Děs reality.
Ale i tohle mi nějak pomáhá, je mi doře, jak mi nebylo posledního půl roku. Cítím se volná, pomalu na mě lezou múzy, neradostné, ale aspoň nějaké.
Sbírám heřmánek. Mnu si jeho květy v prstech, pokládám je na špičku jazyka a něžně se do nich zakusuji, nechávám trpkost, aby mě prostoupila, stáhla čelistní svaly a pohla mi ušima. Drobné části květu pak mám dlouho v ústech- a vůbec mi to nevadí.
Byla jsem u Francouzky doma a bylo to skvělé, skvělé.. Zase jsem si uvědomila, že ji svým způsobem miluji, ikdyž ona se mnou nechce být lesbička. Neví o co přichází. Vděčím jí za nové myšlenkové pochody v různých ohledech- proč jen musí být tak daleko?? Jako všichni mně drazí.
Zkusila jsem si, jaké by to bylo mít tři bratry. Radši zůstanu jedináčkem. Kamarádi jsou to dobří, ale jsou chvíle, kdy jsou v přesile. Ale děkuji za trénink.
Přes všechnu tu pozitivitu nemám v hlavě pořádek. Myslím na věci a lidi na které bych myslet neměla. Ale chci na ně myslet.Nevím proč. Možná nastává konec jedné éry. Ale já bych strašně nerada šla nakrátko. Rozum je hajzl.
Už se těším na Kocoura. Protože on je můj a já jeho a protože někde uvnitř pořád cítím, že to tak má být. Nebudu lhát a řeknu že mám strach. Ale strašně moc mi chybí a já pořád pevně věřím, že se to změní. Všecko. A že to bude tak, jak bych si přála. Že jednou budu doopravdy oficiální, i pro osoby blízké.
Někdy mi to celé přijde jako dusivá deka. A pak si zas přeju, abych to měla tak, jak to mít mám. Asi jsem pořád puberťák, který neví co se sebou. A možná jenom příliš dlouho přešlapuji na jednom místě. A už bych ráda udělala další krok. Společně.
Další články
- Noční můra 20. května 2011 v 23:19
- Kult (Zn. Harém) 5. května 2011 v 17:55
- Necháme to tak... 25. dubna 2011 v 21:10
- Vladimíre 28. března 2011 v 18:26
- Ich l(i)ebe 20. března 2011 v 19:50