Vzpomínám.
Tvé ruce na mé tváři, přerývaný dech a odporné, dusivé horko.
Bojím se.
Že tě potkám. Že se dotkneš- mých prsou, mého "za kalhotkami", mých vlasů.
Co je víra?
Miluj bližního svého. Zašel bys tak daleko? Nebo sis sáhl kams potřeboval? Vypadni.
Výmluvy ti nepomohou.
Nevěřím na oddělení mysli od těla. Nevěřím, žes to nechtěl. A nevěřím tvým slzám, protože nepláčeš ty, ale ten třetí který neexistuje. Takže jako bys neplakal.
Tvé promiň neumlčí vzpomínky, nedá důvod k odpuštění.
Protože tys nic nepochopil. Ty jsi to udělal a nikdo jiný. Udělal jsi to jenom mně. A stalo se to nám dvěma.
Nepláču.
Smíření nepřichází, stydím se za sebe. Špinavá, neschopná se bránit. A přitom ty jsi vinen.
Naděje.
Slovo chvějící se pod hromadou číhající deprese. Nedokážu o tom mlčet. A taky nebudu.
Měl by ses začít bát. Protože já na to nejsem sama.
Ale, ale...až taková tvrdá slova z úst tak křehké dívčiny!?:)